Misijní zpravodaj z Bulharska - květen 2015

Misijní zpravodaj z Bulharska - květen 2015
4. května 2015

Radujeme se z vykročení na Kristovu cestu 5 mladých oratoriánů ze Staré Zagory, z dokončování výkopových prací nové stavby, z první odsloužené mše ve vesnici Kalitinovo, ze životního svědectví otce Antonína Komana.

Lenka Jelínková

PDF formát v plném českém znění a s fotkami ke stáhnutí ZDE.

PDF formát nástěnky s fotkami ke stáhnutí ZDE.

 

- Úvodem

Christos voskrese!


01Milí přátelé, vážení čtenáři, srdečně Vás zdravíme z naší misie v Bulharsku. Prožíváme velikonoční radost z Ježíšova vzkříšení. Radujeme se z vykročení na Kristovu cestu 5 mladých oratoriánů ze Staré Zagory, z dokončování výkopových prací nové stavby, z první odsloužené mše ve vesnici Kalitinovo, ze životního svědectví otce Antonína Komana. Radost tancujeme na maškarním bále, stojí v našich hlubokých základech pod vážností velkopátečního nesení kříže, plní divadelní improvizace nových animátorů. S papežem Františkem rozjímáme naši únavu, která stoupá vzhůru jako dým kadidla. Kéž je naše práce smysluplná, naše únava vonící, naše radost opravdová. A kéž se Vám následující zprávy o tom líbí.

 

 - Stará Zagora

Když se člověk křtí, rozumí. (Dafinka)


Na druhou velikonoční neděli přijalo křest 5 mladých oratoriánů ze Staré Zagory. Rozhovor s jednou z nich, Dafinkou Atanasovou, Vám nyní přinášíme.


Dafinko, můžeš se na začátku nějak představit? Kolik ti je let, jak jsi poznala salesiány?
Je mi 14. Přivedla mě sem jedna moje kamarádka, a tak jsem se seznámila s církví a vším tím. V jeden moment jsem přestala chodit, ale potom jsem zase začala. Pochopila jsem něco – že tady je líp, než když celý den jen stojíš v machale.02
Pak v jeden čas jsem bývala pořád naštvaná, s nikým jsem nemluvila. Přišel za mnou otec Jaroslav a říkal: „Dafinko, nebuď taková, nemlč. Nakolik něco kryješ, stane se to horší. Nestyď se, za nějaký čas si zvykneš.“ V jednu neděli jsem poprvé šla na mši. Neznala jsem, jak se mám chovat v kos-tele, koukala jsem – všichni lidé mlčeli, poslouchali, říkali nějaký věci, otec Jaroslav něco říkal. A já tam stála a říkala si – co to je teď přede mnou? Pak, když jsme skončili, jsem se ptala otce: „Otče, co jsi to říkal? Můžeš mi to říct?“ a on řekl: „Ano, můžu ti to říct.“ A když mi to řekl, bylo to pro mě hodně zajímavé.
A potom jsem chtěla začít chodit na katechismus.
Katechismus jsem se učila 2 roky u otce Georgiho. Někdy to bylo těžké, ale on mi to vysvětloval, já to opakovala a nakonec se všechno zlepšilo. A můžu říct, že je Bůh. Někteří lidé říkají, že Bůh není. Ale Bůh je.

Jak víš, že je Bůh?
Řeknu ti, jak se pozná, že je Bůh. Když máš víru, je jasný, že je Bůh. Teď jsi v kostele, myslíš na mnoho věcí, tyhle věci tě v kos-tele opouštějí. A ty se divíš.

Odkdy věříš, že je Bůh?
Od mala.

Proč věříš?
Jako malá jsem slyšela nějaké lidi, jak si povídají o tom, že není Bůh. A já si pak opravdu myslela, že Bůh není. Ráno jsem vstala a šla jsem za učitelkou. Říkám si, zeptám se samotný učitelky, ta chodí do kostela. „Dobré ráno, paní učitelko,“ říkám, „je Bůh?“ A ta mi řekla: „Ano, je.“ Takže na to věřím odmala. Odmala jsem znala, co je hřích a co není hřích, přikázání... Ale pak učitelka odešla a já to zapomněla.

To tě tedy učila učitelka ve škole? A to učila takto všechny, nebo jenom tebe?
Ne, ne, jen mě. Protože já jsem byla první, která se jí ptala na Boha. Potom, co mi řekla, že je Bůh, tak se mě druhý den zeptala, jestli se chci něco o Bohu učit – co je a co není. A já jí řekla: „Ano, moc chci.“ A tak mi začala říkat, jak to bylo, jak umřel Bůh, že umřel na kříži a pak vstal z mrtvých, že máme 10 přikázání, to jsem neznala... To jsem pak všechno zapomněla, ale když jsem začala tady chodit na katechizmus, najednou jsem si vzpomněla.


A když jsi byla malá, mluvil doma ně-kdo, babička třeba, o Bohu? Nebo proč ses ptala učitelky, jen proto, že ti dva lidé říkali, že Bůh není? Jak to bylo u Vás, modlili jste se doma?
Doma v Boha nevěří. Abych ti čestně řekla, moji lidi v Boha nevěří.
Tam od té doby, co říkali ti dva lidé, že není Bůh, mě to začalo hodně zajímat a začala jsem se ptát, jestli je Bůh. Učitelka mi řekla, že je. Že neexistuje člověk bez Boha.

To je hodně krásné… že Boha máš v sobě, ne? Že není člověka bez Boha, že Bůh je ve všech lidech.
Ano. Tak mi to řekla: „Dafinko, podívej na sebe, ty nechodíš sama, může se zdát, že jdeš sama, ale vedle tebou je Bůh. Víš o tom?“ A já stála a koukala. „Nevím, paní učitelko,“ řekla jsem, „ale přišlo mi zajímavý, že lidi říkali, že Bůh není.“ „Je,“ řekla mi, „neboj se.“

Mluvíš s Bohem?
Ano. A můžu ti říct, že když se stane, že jsem hodně rozčílená a mám velké nervy, říká mi: „Dafinko, přestaň se nervit.“ No není to úplně takhle, neříká to. Prostě cítím, jako kdyby mi někdo tohle říkal. A tak mi říká: „Dafinko,“ říká, „řekni, kudy chceš.“ Jednou jsem řekla: „Chci jít tvojí cestou,“ ale pak jsem řekla: „Ale bojím se.“ A on mi řekl: „Neboj se. Rozumíš? Nemusíš se bát.“ Bylo to tak světlé, tak krásné!

To, jak to říkáš – ty miluješ Boha, že?
Ano!

Proč?
Noo, někdy, když jsme veselí, někdy, když jsme smutní, nedělá to Bůh. Ne vždy to dělá Bůh. Někdy je i ďábel vinen. Někdy hřešíme my. Když ty děláš hříchy, pochopila jsem, že nemůžeš říct, že je neděláš. Ty je děláš a je ti zle, smutno, špatně.. no potom jdeš, řekneš: „Pane, jsem taková a taková. Prosím tě...“ Prostě když chodíš do církve, pochopíš, že jsi hříšnice. Tak se mi to děje.

Velká pravda.Když jsi v kostele, tak se modlíš.
Ano, to je jasné.

A když jsi doma.
Taky se modlím. Ráno, v poledne, večer. … Kvůli tomu jsem chtěla od otce Jaroslava kříž.

A doma si najdeš nějaké klidné místo, aby ses modlila?
Ano. Máme tam pokoj, který je velmi klidný. Nikdo tam nemůže vcházet. A když to někdy nejde, jdu někam, kde je klid. Hledám místo, kde je ticho. Jdu tam, pomodlím se a vrátím se.

Čisté, tolik čisté...

Lenka Jelínková

- Fotoreportáž

Stavba


03

Celkový pohled na staveniště.

 

04

Pokračujeme v izolačních pracích.

 

05

Přijela nám posila. Slávek Kriegler se ujímá stavebního dozoru.

 

06

Zbývá ještě 30% výkopových prací.

 

- Kazanlak

Animátorský kurz 2013–2015


07Co je to vlastně animátorský kurz? Jde o vzdělávání, během kterého se mladí ve věku 15 až 20 let učí organizovat a vést tábory a jiné akce pro děti. Délka kurzu je 8 víkendů rozdělených do dvou let.
Začali jsme společně v říjnu 2013 a skončili letos v dubnu. Kurzu se účastnilo kolem dvaceti mladých z různých měst po celém Bulharsku. Během kurzu proběhla řada přednášek v podání otců salesiánů, dobrovolníků či animátorů, kteří prošli kurzem v minulých letech. Jeden z víkendů pak byl věnován kurzu první pomoci.

Animátorské vzdělávání není samozřejmě jenom záležitostí teoretickou, ale z velké části praktickou. Mládežníci měli možnost zažít, co je to být dítětem, protože součástí každého víkendu byly hry, které měly za úkol zdůraznit některou z důležitých věcí v práci a životě skupiny – spolupráce, vedení, řešení konfliktů atd. Jiné hry byly spíše inspirativní s cílem prohloubit zkušenosti a rozmnožit počet her, které je možné realizovat na táborech.
Předposlední z víkendů byl celý věnován duchovnímu cvičení s cílem popřemýšlet nad sebou, svým životem, vztahem ke druhým lidem a k Bohu.
Po úspěšném ukončení animátorských setkávání každý z účastníků dostal certifikát o absolvování kurzu. Kromě tohoto osvědčení si každý odnesl také nové poznatky, příjemné, možná i méně příjemné zážitky a zkušenosti, a seznámil se s novými lidmi. To všechno je velkým přínosem nejen pro práci s dětmi a organizování táborů, ale vkladem do osobního života.

Georgi Žoro Stančev

- Z Bulharska

O Bulharsku a Bulharech nám vyprávěl Antonín Koman.


08Salesián, který v této balkánské zemi působil do konce minulého roku. Otec Antonín se narodil v Ostravě v roce 1951, vystudoval teologii v Litoměřicích a 12 let působil ve farní pastoraci. V dubnu 1994 odjel jako misi-onář do Bulharska.
Při první návštěvě, kterou koná z Prostějova, kde nyní působí, jsme ho požádali o krátký rozhovor.

Říká se, že když tě někde ještě něco překvapuje, nejsi tam dost dlouho. Ty jsi tu byl 20 let, vzpomínáš na tvá bulharská překvapení?
Lidé na začátku netušili, co tu chceme. Neuměli pochopit, o co nám jde. Nevěděli, kam si salesiány zařadit. Stále jsme odpovídali na nějaké otázky. Ptali se nás „co tu chcete, vždyť my už jsme křesťani.“ Ale postupně se to obrušovalo. Hodně je oslovovalo, že jsme začali sami pracovat. To tady kněží moc nedělají. Dneska už se ví, kdo jsou salesiáni.
Jinak Bulhaři jsou schopni i po dvaceti letech člověka překvapit.

Jací jsou Bulhaři? Kdybys měl popsat standardního Bulhara, jakými vlastnostmi bys ho vybavil?
Pohostinnost a srdečnost. Toho si cením nejvíc. Co jinde nejde, to u Bulhara klidně jde. Další věc je věrnost. Jak si Bulhara získáš, stojí o tebe stále. Potom můžeš říct i nepříjemné věci. Jsou velice skromní.
Bulhaři mají v krvi šlendriánství a vychytralost. Ale má to své kořeny. Bulharsko je na strategickém místě. Bulhaři byli pořád na útěku. Jedni je honili tam, druzí tam. Postavili kostelík tam, kde na chvíli byli. Tak vznikl Pokrovan, Delčevo, Trnovo…

Jaká je víra Bulharů?
09Šli jsme do pravoslavné země a neměli žádné zkušenosti. Věděli jsme, že jsou tu 2% katolíků a z nich jen nějaké promile chodí do kostela. Bulharský národ byl dlouhou dobu pokořován. 500 let ubíjeli jejich sebevědomí Turci. A pak si Bulhaři řekli, uděláme to po svém, ať je to stokrát blbě. Naráželi jsme na to – když jsme chtěli pomoct a poradit, často jsme dostávali odpověď – „tady jsi v Bulharsku“, to abychom se drželi zpátky.
Ta doba ponížení, za Turků i za komunismu, je uzavřela. Oni se naučili švindlovat, krýt. Bulhaři (za komunistů) neměli žádného výrazného vůdce, ani spisovatele, žádné buditele. Neměli pravidelnou výuku náboženství jako my. Taky neznají farní pastoraci, která u nás funguje (navíc bez přerušení). Ale byla tu spousta výborných kněží, kteří se nebáli.
A do toho jsme přišli. Házeli nás tehdy do jednoho pytle s mormony, svědky Jehovovi a jinými církvemi.
Vzdělávání tedy moc nebylo, a proto tu vyrostla spousta pověr. Je to tu dodnes. Lidé se o svoji víru moc nezajímají. Já jsem babičky učil základní věci – Otčenáš, růženec. Co teprve potom svátostný život. Ale je to na dobré cestě. Je třeba posilovat víru, která slábne.

Nestýská se ti po Bulharsku?
Když jsem byl v Bulharsku, nestýskalo se mi po Česku. Naučil jsem se žít tam, kde jsem. Ale jistě, 20 let nelze vymazat. Táhne mě to a velice rád využiju každou příležitost, abych se sem po-díval.

Petr Kalas

- Objednejte si

10Zpravodaj Salesiáni v Bulharsku je možné objednat na adrese zpravodajbg@gmail.com, nebo stáhnout na www.bulharsko.sdb.cz.
Vydávají: Saleziáni na Don Bosko Bulgaria, Zahari Kniazevski 71, 6000 Stará Zagora. tel.: 00359 431 62115, 0885 453 614. sdbsz@mail.bg. č. ú.: 16844021/0100, v.s. 29.
Připravují: Lenka Jelínková a Petr Kalas, SDB.
Uzávěrka je vždy 28. dne v měsíci. Příspěvky pište na zpravodajbg@gmail.com.


Více informací naleznete na www.bulharsko.sdb.cz a www.sadba.org .