Misijní zpravodaj z Bulharska - prosinec 2014

Misijní zpravodaj z Bulharska - prosinec 2014
5. prosince 2014

Milí čtenáři a dobrodinci našich misií, v minulém čísle našeho zpravodaje jste se mohli dočíst, jak jsme oslavili dvacáté jubileum naší přítomnosti v Bulharsku. Abyste však měli představu, co se před oněmi dvaceti lety dělo,  zvu Vás na krátký výlet do minulosti. Vítejte v Kazanlaku v sobotu 24. prosince 1994!

P. Petr Němec, SDB

PDF formát v plném českém znění a s fotkami ke stáhnutí ZDE.

 

- Úvodem

Milí čtenáři a dobrodinci našich misií,

Po dennodenní dvouměsíční usilovné práci se nám podařilo uvést do obyvatelného stavu tři místnosti v objektu fary: kapli, kuchyň a ložnici. Nastal Štědrý den a na čtvrtou hodinu odpoledne jsme naplánovali naši první veřejnou mši svatou. Pracujeme do poslední chvíle, uklízíme a jsme ještě v montérkách, když ve tři čtvrtě na čtyři zvoní první farníci. Je nás málo, ale nálada je vánoční, zpíváme Tichou noc…

Přijímáme pozvání rodiny Papukčievů a zažíváme tak poprvé bulharskou štědrovečerní večeři. Začíná pozváním Pána Boha do rodiny slovy: „Ela, ďado Božik!“ Vycházíme na chodbu paneláku s kouřícím kadidlem na lopatce a potom postupně vykuřujeme všechny místnosti v bytě. Na stole je připraveno několik chodů postních jídel bez masa: banica (vrstvy listového těsta s balkánským sýrem), sarmy (závitky ze zelných nebo vinných listů), kaviár, bob, zelný a bramborový salát, pečená dýně a další dobroty.

Uprostřed toho všeho se vyjímá bădnik (bochník z buchtového těsta), v němž jsou zapečená tzv. „štěstíčka“, neboli papírky navinuté na dřínové větvičky s myšlenkou či přáním pro nadcházející nový rok. S napětím se čeká, kdo si ulomí sousto s kovovou mincí, což znamená, že dotyčný bude mít hodně peněz a bude o nich v rodině rozhodovat. Minci z pečiva vytahuje náš ekonom Toník, proto vtipkujeme, že salesiáni mají o finance na příští rok postaráno.

Jsou Vánoce, ale na odpočinek není čas, připravujeme se na chrámový svátek svatého Josefa, který ve východním kalendáři připadá na 26. prosince. Toník připravuje španělské ptáčky i obrovskou mísu bramborového salátu s řízky. Na slavnostní svatou liturgii přijíždí biskup Christo se sestrami eucharistinkami, kulturní atašé českého velvyslanectví pan Kamas, slovenský velvyslanec pan Dravecký s rodinou, katolíci z okolí i místní pravoslavný pěvecký sbor.

Dnes, po dvaceti letech, se tomu všemu ani nechce věřit, na říjnových oslavách však byli přítomni očití svědkové. Toník a já, Mons. Christo, pánové Dravecký a Kamas, lidé z farnosti, ale i mnozí další, kteří naše misionářské začátky znají jen z vyprávění, přišli poděkovat Pánu. Velice si toho vážíme a máme radost, že nás lidé mají rádi.

Myslím, že bychom zvlášť o Vánocích měli projevit vděčnost za příchod Božího Syna na svět. I Vám, milí čtenáři, přeji, abyste měli odvahu přidat se k těm, kteří projevují svou vděčnost štědrým a velkodušným životem. Vždyť sám Pán, který se pro nás stal chudým, je velice štědrý a vděčný za naše nesmělé projevy vděčnosti.

Za bulharské salesiány Vám všem žehná a požehnané prožití Vánoc přeje

P. Petr Němec, SDB

- Rozhovor s...

Drazí čtenáři,

možná si z minulého čísla pamatujete, že se během říjnových oslav našim spolupracovníkům Anně a Veselinovi Kisjovým narodila dcerka Vjara. Rádi bychom Vám proto představili čerstvou trojnásobnou maminku a dlouholetou zaměstnankyni „Nadace Don Bosco“ ve Staré Zagoře, Annu Kisjovu.

Milá Anno, než jsi odešla na mateřskou dovolenou, spolupracovala jsi téměř šest let se Salesiány Dona Boska. Jak ses s nimi seznámila?

S Veskem jsme se brali v srpnu 2006 a přestěhovali jsme se do Staré Zagory. Předtím jsem bydlela v Plovdivu. Momentálně máme už tři děti: sedmiletého Kruma Petra, pětiletou Moniku a měsíční Vjaru. Když jsme se usadili ve Staré Zagoře, hledali jsme, kde je katolický kostel, a když jsme tam poprvé přišli na liturgii, seznámili jsme se s otcem Petrem Cvrkalem. Tak vlastně začala naše „známost“ se salesiány.

Co je přesně Tvým úkolem? Měnila se nějak náplň Tvé práce v průběhu let?

Pracovat pro otce jsem začala koncem roku 2008. Nejdřív, to když už ve Staré Zagoře bydleli tři otcové salesiáni, jsem jim vařila. Na začátku jsem pro ně taky korigovala a přepisovala různé potřebné texty. Počátkem roku 2009 jsem s nimi začala chodit do machaly a věnovat se prvním dětem. Učili jsme se násobilku a čtení, hráli jsme hry. Potom jsem až do prosince 2009 vedla doučování dětí, což jsem přerušila kvůli narození dcery. Po návratu z mateřské dovolené jsem se začala víc zabývat sociální prací s dětmi a jejich rodinami. Znamená to především zprostředkovávání kontaktů s úřady, sociálními pracovníky, soudy, školami a lékaři. Některé děti dodnes vodím na očkování a zdravotní prohlídky nebo k zápisu do škol a školek. Pomáhám vést katecheze a společenství pro starší děvčata, kterým se v poslední době více věnuji. Snažím se proto účastnit i dívčích táborů a udržovat s nimi blízké, přátelské vztahy.

Co podle Tebe nejvíc potřebují děti, o které se salesiáni starají?

Potřebují, aby je někdo měl rád a aby měly někoho, komu můžou důvěřovat. Docházejí k nám hlavně děti s ohromnou potřebou lásky a pozornosti, které se jim doma nedostává.

Jak se Ti daří dělit svou lásku a pozornost mezi děti, o které se staráš v zaměstnání, a svoje vlastní?

Moje práce mi pomáhá při výchově vlastních dětí. Ale je pravda, že když jsem například celý den v machale, už se mi pak moc nechce hrát a skotačit s dětmi doma. Na druhou stranu musím připustit, že kdybych nepracovala s romskými dětmi, byly by mé vlastní děti asi mnohem rozmazlenější.

Děti v machale velmi pěkně přijímají moje děti a rády si s nimi hrají, což platí i obráceně, a tímto způsobem se navzájem učí komunikovat a respektovat se.

Některé romské děti se pro mě staly jakoby rozšířenou rodinou. Dvě děvčata a tři chlapci si mě vybrali za svou křestní kmotru, z čehož mám velikou radost. Přestože někteří z nich odešli do zahraničí, snažím se s nimi být v kontaktu a modlím se za ně.

Jak a kdy vůbec odpočíváš?

Nejvíc se odreaguji, když si s někým popovídám a postěžuju si na život… (směje se) Taky mi pomáhá, když sama řídím auto, když není velký provoz, a poslouchám muziku. Jinak bych se vůbec nezlobila, kdybych měla víc času na spánek.

Chceš se po mateřské vrátit do práce u salesiánů? Jaká očekávání a přání máš do budoucna?

Doufám, že otcové sami budou chtít, abych se vrátila, protože si moc přeji, abych mohla pokračovat. Chtěla bych už teď během mateřské čas od času přicházet, abych neztrácela kontakt s dětmi, se kterými jsme si vypěstovali pěkné vztahy. Co se práce týče, je mým velikým přáním věnovat se budoucím a mladým maminkám. Některá děvčata, o která jsme se starali, dokud byla malá, čekají nebo už mají vlastní děti a opustila proto naše středisko. Chtěla bych dělat něco pro ně, abychom jim pomohli s výchovou jejich dětí. Na prvním místě si ale přeji, abychom s manželem dobře vychovali naše tři děti a vštípili jim křesťanské hodnoty.

Anno, děkuji Ti za rozhovor. Přeji pevné zdraví a hojnou Boží milost celé Tvé rodině!

dobrovolník Vojta

- Salesiáni a já

Ahoj!

Jmenuji se Vasko, mám 15 let a pocházím z Kalitinova, blízko Staré Zagory. (Na fotce sedím jako třetí zleva, mezi animátorem Žorem a českými hosty.)

Všechno začalo před rokem a půl, když se otec Martin Jílek zeptal mého staršího bratra Božídary (na fotce druhý zprava), jestli chce chodit do školy v Magliži a bydlet přitom na internátě v Kazanlaku. Božídar souhlasil. O rok později jsem začal i já navštěvovat stejné zemědělské učiliště jako Božidar a přespávat v Kazanlaku.

Internát je moc pěkný, je tam například fotbalové hřiště, zahrada a hrozně měkké postele. Nejpříjemnější je, když přijdu ze školy a na chvilku si lehnu, abych si odpočinul. Taky kuchyně a koupelna jsou moc pěkné.

Já a můj bratr sdílíme jeden dům se dvěma kluky a jedním dobrovolníkem (na fotce třetí zprava). Kluci jsou moc milí a dobrovolník je moc fajn. Jmenuje se Dominik, kluci se jmenují Isus a Mitko.

Libí se mi tu, že mi má kdo pomáhat s domácími úkoly. Otcové nás učí být dobří a pokorní. Jen je mi trochu divné, že můj bratr, já, Mitko a Isus (na fotce úplně vpravo a vlevo) jsme jediní Bulhaři, zatímco ostatní jsou Češi. Naštěstí mluví naším jazykem. Pomáháme jim s různými věcmi a v dílně se učíme například opravovat kola a vyrábět dřevěné stoličky.

Když máme volno, hrajeme fotbal, hrajeme na různé hudební nástroje nebo jsme na počítači. Když přijdeme z Magliže ze školy, pomáháme otcům při doučování dětí z romské machaly, učíme je psát a číst, modlíme se s nimi a hrajeme různé hry. S bratrem po večeři hrajeme kulečník nebo stolní fotbal.

Mám se tu o moc líp než doma, protože tam se hádáme, ale u otců jsem v jiném světle a užitečnější. Někdy se mi zasteskne po kamarádech z domova, ale vždycky to rychle přejde díky těm, kteří jsou tu se mnou.

Vasil Dimitrov Jordanov

- FotoReportáž

Po dvou měsících v Bulharsku se člověk sotva naučí používat první rozvité věty, ale hned je může vyzkoušet v praxi. Dobrovolnice Lenka právě vysvětluje dětem v Kalitinovu pletení náramků, prstýnků či náhrdelníků.

 

Po práci je třeba čerpat energii u Boha a kde jinde ji načerpat než na poutních místech. Starozagorští mládežníci s otcem Jiřím a dobrovolníkem Dominikem putovali 15. listopadu o svátku bulharských mučedníků do Belene.

 

Bulharští salesiáni tvoří jednu komunitu. Jediným projevem vzájemné rivality jsou přátelské fotbalové zápasy mezi kluky z jednotlivých oratoří. Poslední listopadovou neděli se odehrálo netrpělivě očekávané utkání Kazanlaku a Staré Zagory s výsledkem 7:1.

 

- Objednejte si

Zpravodaj „Salesiánské misie v Bulharsku“ je možné si objednat u P. Martina Jílka, SDB na jilekmartin@seznam.cz, nebo stáhnout na www.bulharsko.sdb.cz.

Vydává: Salesiánská asociace Dona Boska, o. s., Kobyliské nám. 1000/1, Praha 8, 182 00.

Připravují: Vojtěch Kolář, Magdalena Braunerová. Sazba: Karel Svoboda.

Uzávěrka je vždy 25. dne v měsíci. Příspěvky pište na cagliero@sadba.